Vítáme Vás na stránkách hokejového klubu HC Královští Lvi Hradec Králové mladší dorost.

Rozhovor se Slavomírem Lenerem o výchově hokejistů

Zapojme do hokeje celou rodinu, přeje si Lener

V úvodním díle seriálu otištěném v časopise Pro Hockey 10/2010 jsme se hodně věnovali finanční otázce výchovy hokejistů. Kromě Mariana Jelínka, jehož odpovědi si také můžete přečíst na těchto stránkách, přinášíme i rozhovor s šéftrenérem českého hokejového svazu Slavomírem Lenerem. Ten má před sebou velký cíl – změnit systém výchovy hokejové mládeže tak, abychom se opět vrátili mezi světovou špičku. Jde o smělé plány, které počítají s kompletní změnou celého hokejového výchovného systému. Zde si můžete přečíst, co vše je touto přestavbou míněno.

Do časopisu Pro Hockey napsal kolega Karel Knap článek, v němž se hodně zmiňuje o Pavlu Zachovi, nadějném českém klukovi, jehož rodina podřídila hokejovému růstu téměř vše. Jeho otec přiznává, že do svého syna investoval přes 2 miliony korun. Je tato částka nezbytná pro výchovu špičkového hráče?
SL: Výchova hráče skutečně stojí miliony. Podle poslední informace, kterou mám z finského hokejového svazu, stojí výchova hráče do juniorské reprezentace 80 000 eur (cca 2 miliony korun, pozn. red.). Jsou v tom ledy, trenéři, jejich platy, cestování, turnaje, zápasy. To není určitě levná záležitost. U nás ta čísla budou podobná.

Jak se tato částka promítne do rozpočtu jednotlivých rodin hráčů?
SL: Každý rodič má na to jiný názor, jiný přístup. Já jsem zástupcem hokejové federace, která dělá hokej pro všechny. Moje vize je taková, aby hokej byl dostupný všem hráčům, všem rodinám. To znamená ho co nejvíce zlevnit a zpřístupnit co nejširšímu počtu hráčů, klukům i holkám. V začátcích (5-7 let) pomoci s výzbrojí, ledem zdarma, pomoci s nábory. Například pět až 10 lekcí by mělo být zdarma. Aby se jich mohli zúčastnit skutečně všichni. Věříme, že hokej pak hráče i jejich rodiny chytne, začne je bavit. Zalíbí se tatínkům i maminkám. A pak věříme, že i rodiny začnou do hokeje sami vkládat peníze. Je to investice do budoucnosti. Pro mě je hokej spolu s fotbalem u nás sportem číslo 1. Vždy to tak bylo a věřím, že to tak i bude.

Neslábne a zároveň nezdražuje se hokej kvůli novým sportům, které jsou stále populárnější?
SL: Je pravda, že nastupují další sporty – individuální i kolektivní, které jsou také atraktivní a často levnější. Rodiny se při výběru rozhodují i podle peněz. Navíc u těchto sportů není takový tlak na výsledek. Proto je důležité, zda se syn či dcera v tom daném sportu realizuje, jestli je tam jako hráč respektovaný.

Jak ale udržet hokeji jeho výsadní postavení?
SL: Máme takový cíl – kromě zlevnění a zpřístupnění hokeje chceme, aby se na něm děti cítily, že jsou důležité, že jsou respektované, že nejsou někde na okraji. Většina hráčů, kteří hrají ve třetí nebo čtvrté řadě, brzy končí a přechází na jiný sport. Třeba ve florbale jsou pak v první nebo druhé lajně a znovu je sport baví, čerpají z něj novou energii. Jenže už to není hokej. Chceme vytvořit takový program, aby všichni byli důležití co nejdéle. Aby se cítili dobře, aby se těšili na tréninky. Když se to povede, tak to třeba přiměje rodiče, aby začali do hokeje více investovat. Když budou vidět, že jejich dítě má talent, sami začnou přemýšlet, jestli mu můžou dopřát zájezd do Kanady nebo do Švédska. Hráč tam pozná jiné prostředí, může bydlet v rodině. Proč by do toho rodiče neinvestovali, když vidí, co to jejich dítěti přináší?

Jenže, ať chcete, nebo ne, některé rodiny si to zkrátka nebudou moct dovolit.
SL: Když si to vezmete, tak vždy budou existovat dvě skupiny lidí – ta méně majetná a ta, která je na tom finančně nadprůměrně. My chceme vytvořit pro všechny stejné základní podmínky. Druhá skupina, ta „bohatší“, tu vždycky byla a vždycky bude – v lyžování, tenisu, hokeji, kdekoliv. Tito rodiče svým dětem vytvoří extra podmínky, a my to nechceme zavrhovat. Chceme jim nechat prostor – aby mohli investovat do extra zápasů či extra tréninků. To je samozřejmě otázka financí. Ale koneckonců i méně movitá rodina si tyto věci může zařídit pomocí sponzorů. Nemusí to platit z vlastních peněz. Ale je to starost navíc, jak to zajistit.

Má někde individuální přístup hranice?
SL: Jistě! Svazová linie je taková, že tu máme oficiální tréninky i soutěže pro všechny věkové kategorie. Pokud tedy individuální přístup dojde tak daleko – a ty případy u nás existují – že rodiče omluví hráče z mistrovského utkání a vezmou ho na akci, kterou si zařídí sami, tak to nemůžeme akceptovat. To je záležitost, která nemá žádnou progresi. Je to pirátský přístup, se kterým nemůžeme souhlasit. Ale pokud někdo organizuje něco navíc (třeba v létě hokejové školy, nebo přes zimu v reprezentačních pauzách extra turnaje, zájezdy do Švédska atd.), tak se tomu samozřejmě nebráníme. Mladí hráči tak mají možnost se naučit něco nového. Je to ten systém best on best (nejlepší proti nejlepším), který je v Americe velmi uznávaný. Přináší hráči nový impuls. Na takových akcích se hráči učí rychleji, zdokonalují se.

To ale zřejmě už mluvíme o starších dětech. Vraťme se k myšlence zpřístupnění hokeje široké veřejnosti. Jak to chcete udělat?
SL: Nemusíte být bohatý. Jde hlavně o investici času. Většinou se jedná o rodiny, které mají průměrný příjem, ale jsou ochotny se vzdát svých koníčků, protože čas věnují svým dětem. Nemusí to být jen příprava na ledě, mohou s nimi dělat spoustu aktivit mimo led. Čas je největší investice, na to nemusíte být bohatý. Panuje tu mylná představa, že kdo je bohatý, tak má šanci jít do NHL. Ale tak to vůbec není. Musíte ale investovat čas. Znám spoustu příkladů, kdy se do toho zapojí široká rodina. Například při shánění výstroje. Dítě dostane od babičky rukavice, od někoho jiného brusle a tak dále. Ty rodiny se skládají, když vidí, že to toho kluka nebo holku baví. Než aby mu dávali jiné dárky, tak to koncentrují na hokej. Takže rodina jako taková nemusí být bohatá, ale hlavně musí mít zájem. A pak se dají dělat velké věci.

Musíte tedy děti k hokeji přivést. Co konkrétního pro to chcete udělat?
SL: Chceme hokej dostat do škol. Vždyť do začátků vám k němu stačí brusle, zimní rukavice a hokejka. Dřív to tak přece také bylo. Při tělocviku by byla jedna skupina, která by jenom bruslila, a druhá by hrála hokej. Učitelky by se měly přestat bát, že se děti zraní. Jestliže se od škol může chodit plavat nebo jezdit na lyžařské zájezdy, tak co do míry rizika zranění na tom hokej přece není hůř. Dokonce lyžování považuji u dětí za nebezpečnější sport než hokej. Myslím tedy, že by hokej měl být ve školách, je to můj velký cíl. Jako se děti učí dělat kotrmelce, tak aby se naučily bruslit. Aby zvládly základní práci s pukem. Kluci i holky. Než jsem odešel do Kanady, to už je přes 20 let, tak jsem byl tvrdě proti ženskému hokeji. Dneska, kdy mám za sebou kromě jiného čtyři roky v Kanadě a čtyři ve Švédsku, se na to dívám jinak. Tam fotbal, hokej, basket a další sporty hrají kluci i holky dohromady. Ta filozofie je strašně jednoduchá. Pokud má rodina kluka a holku – potřebují rodinný sport. Když budou hrát oba hokej, rodiče mu budou fandit. Večer se jako celá rodina půjdou dívat na zápas, zaplní nám stadiony. Pokud hraje jen kluk, jednou jdou rodiče na hokej, podruhé musí jít třeba na gymnastiku, nebo zkrátka někam jinam. Filozofie rodinného sportu hokeji pomůže.


Vaším cílem tedy je vytvořit co nejširší základnu, a z té vybírat ty nejlepší?
SL: Ano, ale ti nejlepší se v podstatě vyberou sami. Je to prokázáno v celém světě. Trochu odbočím: Mám statistiku ze Spojených států, kde také měli problém s nedostatečným počtem hokejistů. Tak udělali velkou akci, nastavěli spoustu stadionů, hlavně v oblasti kolem Bostonu. A nakonec je zavírali, protože do nich nechodilo dost dětí. Takže se zaměřili na velké nábory a získali spoustu dětí. Ale zjistili, že v devíti letech, tzn. po 2–4 letech přípravy 44 % hráčů skončilo. Což je skoro polovina. A tak zase zjišťovali proč. Přišli na to, že nejvíc – kolem 90 % – jich skončilo, protože rodiče to nevydrželi. Přitom nešlo o finance. V USA je hodně široká střední vrstva, v penězích problém nebyl. Rodiče hokej svých dětí vzdali kvůli času – cestování, ranní tréninky, turnaje, žádné nebo jen minimum volných víkendů, to je hodně časově náročné.

Existuje způsob, jak se tomu vyhnout?
SL: Je strašně důležité, jak hokej organizujeme, aby to rodiče vydrželi. Aby rodina nadále kupovala „hokejové dárky“ na Vánoce, aby dítě vozila na tréninky, zápasy atd. To je dost velká zátěž. Rodiče u hokeje vydrží, když uvidí, že se jejich děti na tréninku baví, že se tam smějí, křičí na sebe. Když tréninky nebudou děti bavit, přenese se to i na jejich rodiče. Trénink tedy musíme pro děti zatraktivnit. Musí být pestrý, obsahovat prvek hry nejen na ledě, ale i mimo led. Děti by tedy měly hrát basket, fotbal, ne pořád běhat dokolečka. Když hokej bude děti bavit, zvládnou to i jejich rodiče a u hokeje vydrží.

To ale znamená změnit celou koncepci, která by obsáhla kluby, musí na to přistoupit trenéři...
SL: Nastoupil jsem 21. dubna, pamatuji si to velmi dobře, s tím, že těch úkolů je strašné kvantum. Dal jsem si několik priorit. První byla sportovní oddělení, aby tam byli kvalitní lidé, kvalitní trenéři. Tam si myslím, že jsme začali velmi dobře. U reprezentací 16-20letých máme dnes profesionální trenéry, kteří jsou edukovaní, kteří mají jasný názor, byli ve světě, vědí, jak to funguje.
Další prioritou byly programy pro národní týmy, abychom pro ně měli kvalitní letní kempy. Začali jsme tedy kempy, kvalitními přípravami, měli jsme kvalitní turnaje. Tento program začal od května a pokračoval až do poloviny září. Další akce budou. Do půlky září jsem se také věnoval sportovnímu oddělení na svazu. Chtěl jsem vidět všechny kempy a všechny turnaje, což se mi podařilo, pokud se vyloženě nepřekrývaly. Plus jsem chtěl navštívit všechny semináře pro trenéry. Ovlivnit vývoj, jak bychom měli trénovat.
Další krokem je rozšířit to, co dnes děláme na sportovním oddělení. Jde nejen o to něco vymyslet sepsat, ale pak to také zavést do praxe, do klubů, z klubů na led, na ledě to dostat do hráčů, do jejich tatínků. A také to přenést z tréninku do zápasu.
Dalším cílem je tento systém nastavit tak, aby vydržel hráčům od šesti do desíti let, pak do 15 a až do seniorů, aby ten kluk jednou mohl přijet na olympiádu. Ta cesta je strašně dlouhá. Je nás na to pár.
Další připravený krok – vyškolit a zavést tzv. krajské trenéry, kteří budou naše prodloužená ruka. Ti budou jezdit se servisem, který chceme poskytovat trenérům, kteří mají třeba jen licenci C. A u malých žáčků ji kolikrát ani nemají, protože je trénují rodiče, kteří toho o hokeji zase tolik nevědí. Krajští trenéři budou jezdit i do těch nejmenších, okrajových klubů. Protože i tam přece může vyrůst talent, i tam jsou šikovní kluci a holky. Kolikrát je jich víc než ve velkých městech.
Těchto trenérů bude pro začátek asi osm. Dostanou pětiměsíční angažmá, začnou od prvního listopadu a budou jezdit po klubech a budou v nich dělat minisemináře. Budou sledovat tréninky, budou k dispozici trenérům, aby jim dali zpětnou vazbu, co dělají dobře, co by mohli zlepšit. A budou sami vést tréninky, aby místní trenéři od nich mohli odkoukat, jak zorganizovat trénink třeba po zónách, kde dělat bruslení, kde hrát, čemu se víc věnovat, jak správně učit bruslení... To teď budeme nastavoat.
Začínáme pořádat na svazu semináře na úrovni extraligy, extraligy juniorů a půjdeme níž, až do žáků. Při NHL také bude další seminář. To je asi v kostce, co máme v plánu.

Jak širokou základnu si představujete a jak by měla probíhat selekce?
SL: Kanada má 660 000 hráčů, my jich máme asi dvacetinu. Musíme pracovat s menším počtem hráčů kvalitněji. Musíme využít každý moment tréninku, každou píď ledu, aby hráč co nejvíc pracoval s kotoučem. A samozřejmě dělat věci navíc. Vždycky to tak bylo. Nedávno jsem asi 300 špičkovým hráčům, kteří prošli v posledních letech reprezentací, poslal takový dotazník. Ptal jsem se například, jak se stali špičkovými hokejisty. Ještě nemám všechny odpovědi, ale vyplývá z toho, že ti hráči vždycky našli moment, jak dělat něco navíc. Třeba přemluvili rolbaře, aby je pustil na led, když bylo na zimáku volno. Stříleli stovky, tisíce puků doma na zahradě nebo v garáži. Hráli tenis, fotbal, využili každý moment. Když to přeženu, tak špičkový hokejista nevyroste tak, že ho maminka vezme ve škole v jednu hodinu, odveze ho autem na stadion, zaváže mu brusle a vypustí ho na led. On si tam odbruslí 50minutový trénink, který leckdy není kvalitní, protože kluk stojí v rohu a čeká, než na něj přijde řada.

I já si na takové tréninky pamatuju. Co je na nich špatného?
Takové tréninky jsou vedené v duchu dospělých. Nejsou to rozvojové tréninky, kde se dělají nácvikové věci, kde se děti učí techniku, kde se dostanou ke spoustě opakování. Hráč je sice na ledě 50 minut, ale jak často se dostane k puku? Hodně byste se divil, ale při klasickém tréninku, který je organizován po vzoru dospělých nebo juniorů, se hráč dostane k práci s kotoučem na jedinou minutu! Akci, kdy není na puku, ale jedou dva na jednoho, tak tam je v akci pět až sedm minut za celý trénink! To jsou neskutečně tvrdá čísla. Trénink je potřeba dělat dělený, aby se hráč dostal na 15 minut ke kotouči a na 20-30 minut do akce. To už je výborný trénink. Ale ani ten nestačí. Vrátím se k tomu klukovi s maminkou, která ho tréninku svlékne a odveze domů, kde nedělá nic a sedí u počítače. Je nutné, aby se věnoval dalším sportům i mimo led. Sportování ho musí bavit, musí být pestré. Měl by se měnit rytmus, prostředí.

Co přesně tím myslíte?
SL: Představte si, že takový kluk hraje hokej od pěti let. Pokud trénování tzv. „přetáhneme“, přijde období, kdy je toho na něj moc. Zvlášť, když je trénink jednostranný, například se chodí jen na led. Takový kluk dosáhne vrcholu ve 14–15 letech a pak vyhasne. Jenže my potřebujeme, aby přesně v tomto věku ještě přidal, zařadil další rychlostní stupeň. Měl by přejít k mnohem organizovanějším, promyšlenějším tréninkům. Jenže on už psychicky nemá z čeho brát. V tomhle je velký rozdíl mezi námi a Švédskem, kde jsou na „vyhoření“ hodně opatrní. Netlačí na výsledky, dělají kvalitní tréninky. Sice hodně trénují, ale kladou důraz na pestrost. Kromě tréninků na ledě hrají basketbal, dělají další aktivity, v létě nechají hráče hrát fotbal. Myslí na psychiku hráčů, která je strašně důležitá. U nás existuje obrovské riziko, že hráče spálíte fyzicky, ale i psychicky.

Jak se tomu dá zabránit?
SL: Opakuji, je moc důležité, aby kluky hokej bavil, aby ho sami chtěli hrát. Aby nebyl tím, co chce tatínek nebo trenér. V tom byla genialita spontánního tréninku předešlé generace, která si často tréninky vymýšlela sama – hráli se fotbálky atd. Princip je jasný. Švédové nechávají děti často dělat to, co chtějí, případně je k něčemu chytře navedou. Děti pak třeba tři hodiny denně sportují prostě proto, že sami chtějí. Až teprve kolem 15.–16. roku přejdou do specializovaných gymnázií, kde je začnou koncentrovat na hokej a dají jim veškeré podmínky, aby mohly ještě přidat. A v tu chvíli nám začínají utíkat. V těch 16 nebo 17 letech začnou trénovat dvakrát nebo třikrát v týdnu dvoufázově (přidají trénink dopoledne). Hráči jsou do devíti ráno na ledě a pak jdou do školy, kde si musí plnit všechny povinnosti. U nás se na to zapomíná, což je obrovská chyba. Ve Švédsku hokej berou jako bonbónek. Mají ve škole stejné povinnosti jako u nás, ale na rozdíl od nás je musí bezezbytku plnit. Škola tedy pro mladé zůstává tím „strašákem“, neoblíbenou povinností. Jenže pak mohou hokej brát jako uvolnění. Jsou rádi, že můžou přijít na vyučování až od deseti. U nás se to přehnalo, hráči se občas omluví na celý den nebo dokonce týden. Kryjí je rodiče, někdy i samotné soukromé školy. Škola pak není ta obvyklá „hrozba“, takže mladí začnou brát trénink jako „otravnou“ povinnost. Přitom sport má být zábava. Sport musí být to, co si máte vybojovat, zasloužit. To u nás chybí a na to si musíme dát pozor.

Tomuto tématu se věnuje Marian Jelínek. V časopisu Pro Hockey jsme měli seriál o psychické přípravě. Jak vy chcete dospět do stádia, aby touha po hokeji vycházela jen z hráčů a ne z jejich trenérů a tatínků?
SL: Musíme také vycházet z toho, jaké panují podmínky ve společnosti. Každý druhý plakát před volbami tvrdí, že politici sníží korupci. Běžně se mluví o podvodech, bezpráví, je plno negativismu. To všechno děti vnímají. Takže odmalička potřebujete vhodnou osobnost, aby se s tím dítě vypořádalo. To se nedá naučit. Chuť, vůle, touha být lepší než někdo druhý, to ve vás musí být. Samozřejmě trenér či rodič jim v tom mohou pomoci. Proto chceme trenérům i rodičům nabídnout metodické materiály, jak k dětem přistupovat, kam až je možné zajít, co naopak nechat na dítěti. Pro příklad uvádím jeden trénink osmiletých, který jsem viděl: byl dobře organizovaný, děti v jedné třetině hráli minihokej, vedle měli postavený slalom na bruslení a v poslední střílely. Ale při tom minihokeji u nich stál trenér, který jim říkal, že než dají gól, musí si dvakrát přihrát, nebo dávat góly až po objetí branky, nebo útočníci museli bránit. Ale to podle mě není správně. Nechme ty děti být, dejme jim prostor. Ať si sami zvolí kapitána mezi sebou jako dřív na rybníku. I v tréninku se pro ně dá zorganizovat prostor, aby si sami rozhodli, jak chtějí hrát. A když tam budou stát a jen se pošťuchovat, tak je chvíli nechat být. Ať sami začnou jezdit, ať se třeba poperou, to je přirozené. Ať mezi nimi vyrostou lídři, udělají si vlastní pravidla a zvolí si kapitána, který bude rozhodovat. Vytvořme jim co nejvíc prostoru, aby si sami mohli rozhodovat, aby necítili tlak rodičů. Když přijdete na zápas, tak uslyšíte, jak rodiče na kluky odmalička řvou. Deset rodičů stojí vedle sebe a všichni na děti křičí: „Jeď, objeď ho, přidej!“ Děti z toho mají akorát obrovský zmatek. Kolikrát ani nechápou, co po nich rodiče chtějí, nerozumí tomu, jen slyší naléhavý tatínkův hlas. To je strašně špatně. Navíc pak si sednou do auta a rozebírají s nimi, co měli udělat, co neměli dělat... Naprostá většina rodičů radí, jak to ty děti mají dělat. Dřív to tak přece nebylo. Děti šly na rybník a nikdo jim neradil. Naopak to často měli za trest zakázané. Hokej se zakazoval kvůli škole. Rodiče to určitě myslí dobře, ale na děti vytváří tlak. Už jsme vytvořili otázky etiky, materiály, z nichž se rodiče můžou dozvědět, jak se chovat na zápasech, ale třeba i v autě. Budeme to přístupné na našem webu, aby si to rodiče i děti mohli číst.

Připravujete užší spolupráci s psychology?
SL: Určitě. Potřebujeme ale psychology, kteří budou rozumět konkrétní situaci. Hokejový psycholog je pro mě ten, kdo s námi bude denně. Někdo, kdo bude s hráči chodit na led, nebo alespoň k ledu, aby znal hokejovou problematiku. Děti i rodiče se pak něj budou moci obracet jako na trenéra nebo kamaráda. Ale takové psychology ještě nemáme. Potřebujeme mladé, vystudované lidi, kteří ještě nemají svou praxi a chtějí pracovat u sportu. Určitě přijde doba – a chtěl bych, aby přišla co nejdřív – aby tu byl někdo, kdo bude i v této oblasti vychovávat trenéry i rodiče. A pokud vyvstane problém, aby se na něj mohli obrátit. Ani v NHL ale nemají všechny kluby své psychology. NHL má dva ústředí v New Yorku a hráči vědí, že když mají problémy, tak se na ně mohou obrátit.
 

01.11.2010 11:53:55
fanderlik
M I S T Ř I !!!!!!!
web: MaFan
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one